Vysvětlení je v zásadě snadné: kompetence mediální gramotnosti jsou totiž zároveň také nutnými předpoklady, které by měl člověk mít, aby se mohl stát aktivním občanem.
Řekněme si ale nejdříve jeden nekončící příběh o občanské participaci a nových médiích*.
Občanská participace (nebo také aktivní občanství) především mladých lidí je hojně diskutovaným a zkoumaným tématem vědců už celá desetiletí. Ti jsou ve výsledcích svých výzkumů často znepokojení nad tím, že tato skupina populace je občansky méně aktivní než generace před nimi.
Proč se akademici tolik zajímají zrovna o mladé lidi? To je jednoduché, protože právě v mládí (hlavně v období adolescence a rané dospělosti) se utváří to, jaký vztah k občanské participaci budeme mít, později už se příliš nemění.
A tak když se na scéně objevila tzv. nová média, rozhořela se debata mimo jiné i o jejich vlivu právě na občanskou participaci. Vědci se v zásadě rozdělili na dva tábory: jedna část vnímala nová média jako nástroje občanského jednání a těšila se, že díky tomu budou mladí lidé participovat snadněji a více, ta druhá se naopak obávala, že je budou média rozptylovat a ještě více je od veřejné sféry odtrhnou. Takto rozdělení jsou dodnes. Obě strany mají své důkazy, a tak stále není jasné, zda užívání médií působí na občanskou participaci pozitivně, nebo negativně.
Zdroj: Pixabay
Postupem času se nicméně začala utvářet odborná shoda na tom, že klíčovým prostředkem pro rozvíjení občanské participace může být mediální gramotnost. Nejde tedy o to, jak moc času s médii trávíme, ale spíše o to, jak to s nimi umíme. Vysvětlení je jednoduché: kompetence zahrnuté v mediální gramotnosti jsou totiž zároveň také nutnými předpoklady, které by měl člověk mít, aby se mohl stát aktivním občanem. Len Masterman napsal již v roce 1985, že „mediální vzdělání je nezbytný krok v dlouhé cestě směrem k opravdu participativní demokracii a demokratizaci institucí. Rozšířená mediální gramotnost je nezbytná, pokud mají všichni občané ovládat moc, dělat racionální rozhodnutí, stát se efektivními zprostředkovateli změny a být efektivně zapojeni do médií.“
O tom, že vztah mezi mediální gramotností a občanskou participací existuje, svědčí nejen řada uskutečněných studií, ale také realizovaných programů a projektů, jejichž cílem bylo rozvíjet mediální gramotnost právě za účelem podpory občanské participace.
Někteří odborníci nicméně upozorňují, že ačkoli jsou dnešní mladí tzv. digitálními domorodci (digital natives), což znamená, že s digitálními médii vyrůstali, mnohým z nich řada těchto relevantních dovedností potřebných k plnému využití možností digitálního věku chybí. Rozvíjet výše zmíněné kompetence je důležité také jako prevence proti tzv. digitální propasti, která je obecně definovaná jako propast mezi těmi, kdo mají přístup k digitálním technologiím, respektive těmi, kdo je dokážou používat a těmi, kdo ne.
Vztah mediální gramotnosti a občanské participace ale není tématem pouze v akademickém prostředí mediálních studií. Mediální gramotnost jako důležitý faktor aktivního občanství vnímá například i Evropská komise, která ji zároveň pokládá za „za prostředek k prevenci a snížení rizik vyloučení ze života společnosti“.
Na závěr je nicméně třeba si uvědomit, že samotný koncept občanské participace (stejně jako mediální gramotnosti) se proměňuje v čase. Vznikají nové způsoby, jak se dnešní mladí lidé angažují, a nad kterými se často vedou i debaty, jestli se vůbec za projev občanské participace dají považovat.
Attewell et al., 2001, Bennet et al., 2009, Büchi et al., 2016, Doporučení Komise, 2009, Hargittai, 2002, Hobbs, 2010, Husovská, 2021, Jenkins et al., 2009, Jirák a Wolák, 2007, Kahne a Bowyer, 2019, Lee a Fujioka, 2017, Livingstone a Markham, 2008, Macek, 2013, Martens a Hobbs, 2015, Masterman, 1985, Mihailidis a Thevenin, 2013, Sodomková et al., 2018; Směrnice EP a Rady, 2010, Šerek et al., 2012, Tutkun a Kincal, 2019, van Deursen et al.; 2011,van Dijk, 2006.
Další články