Co je to digitální stopa a jak ji můžeme ovlivnit? I o tom jsme si povídaly s Petrou Sobkovou z Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB). Řeč byla i o fotkách dětí na internetu nebo o tom, proč jsou zásady bezpečnosti důležité například pro úředníky.

Co je to vlastně digitální stopa?

Digitální stopa je taková daň za využívání online prostředí, jeho nástrojů a služeb. Pomyslnou špičku ledovce tvoří vědomá digitální stopa, kterou po sobě zanecháváme například pomocí příspěvků na sociálních sítích, na herních účtech a podobně.

Převážná část naší digitální stopy pak vzniká spíše nevědomě prostřednictvím nejrůznějších záznamů o činnostech uživatele v online prostředí. I takové obyčejné prohlížení e-shopů z nudy je součástí objemného balíku dat, jehož tříděním a prodejem se živí firmy po celém světě.

Asi nejméně pod kontrolou pak máme tu část naší digitální stopy, kterou o nás vytváří druzí, například na svých sociálních sítích. To je ale jen jedna strana mince. Digitální stopa může také znamenat osobní brand, tedy nějakou pozitivní značku, kterou o sobě chceme na sociálních sítích, a vůbec na internetu, sdělovat.

Co může digitální stopa obsahovat?

Digitální stopa může obsahovat data, která o sobě sdílíme vědomě, to znamená například prostřednictvím příspěvků na sociálních sítích, data, která o nás samozřejmě sdílejí druzí, a kromě sociálních sítí (protože internet není jen o nich) to mohou být nejrůznější záznamy o tom, co všechno v online prostředí děláme.

Samozřejmě je tam také část, kterou o sobě zveřejňujeme například tím, že komunikujeme s úřady, nebo tím, že úřady zapisují nějakou část své agendy na internet, a to všechno se stává součástí naší digitální stopy.

Jsou tady ale i lidé, kteří nepoužívají internet a nemají účty na sociálních sítích. Můžou i tito lidé mít digitální stopu?

Významně se na tomto podepsala například digitalizace společnosti. Jak už jsem říkala, každá banka nebo úřad dnes funguje alespoň částečně online. K řadě informací máme pochopitelně přístup pouze my po přihlášení, popřípadě pracovníci dané organizace, ale část informací se stává součástí nejrůznějších veřejných rejstříků, ke kterým má přístup prakticky kdokoliv.

Pak jsou zde samozřejmě klasické případy, kdy někdo označí naši fotku na sociálních sítích, aniž bychom my samotní měli profil, a aniž bychom o tom sami věděli. Takže ano, i ten, kdo internet nikdy nepoužil, může mít svou digitální stopu.

Pokud například nejsme tak často na internetu, nebo ho nepoužíváme vůbec, ani nedáme souhlas k tomu, aby naše fotky byly zveřejněny na profilech našich přátel nebo dalších lidí, můžeme naši digitální stopu nějak ovlivnit?

Do určité míry si samozřejmě své soukromí na internetu řídíme my sami. Na druhou stranu, chování druhých lidí ovlivnit nemůžeme. To, že někdo sdílí nějakou naši fotku, nebo že o nás něco zveřejní, často nejen nemáme pod kontrolou, ale řada lidí o tom ani neví a dozvídá se to až postupně.

Samozřejmě všechny sociální sítě, i třeba YouTube a další, nabízí možnost označit takový příspěvek, navrhnout jeho smazání správci sítě a podobně. Ale vždy už je to složité. Jakmile se jednou fotka na internet dostane, tak tam koluje a ztrácíme nad ní svou kontrolu.

Když přidám nějaký příspěvek na sociální sítě, třeba fotku, může se stát, že mi to v budoucnu nějak uškodí? Může toho někdo zneužít?

Životní styl, tak jak ho máme teď nastavený, je zaměřený na to, že sdílíme. Většinou se to, co sdílíme, odvíjí také od sociální sítě, na které sdílíme. Na Facebooku, Instagramu nebo Twitteru si své profily „šperkujeme“, díváme se na to, kdo nás sleduje, kdo nám co „lajkuje“, kde nás kdo označuje. Zatímco na jiných sociálních sítích, které jsou vytvořené především pro zábavu, doslova „prdí do hrnce“ i jinak více konzervativní umělci.

Ne ani tak, že by to nějakým způsobem odráželo jejich identitu, ale protože chtějí být součástí něčeho mnohem většího, co je více trendy. To, že na sociálních sítích takhle sdílíme, se nějakým způsobem stává součástí naší identity, včetně toho, co tam o nás sdílí druzí. Problém je, že jelikož některé sociální sítě jsou spíše cílené na zábavu, to znamená, není to takové to „šperkování“ profilu, tak například lidé, kteří potom na tyto sociální sítě chodí a hledají tam nějaké perličky, si tam vždycky můžou něco najít.

Ať už to je spolužák z nové školy, personalista z vysněné firmy, nebo novinář, který sleduje politika před kandidaturou na hejtmana. Všichni chodí na tyto profily a můžou se koukat na to, co tam o sobě sdílíme a co o sobě dáváme světu najevo.

Ne každý ale má ambici kandidovat na prezidenta nebo být veřejně známou osobností. Proč by si i takový člověk měl hlídat, co na sociální sítě dává a jakou digitální stopu si vytváří?

Nemusí se to týkat jen toho, že se staneme slavnou osobností, protože každý den jsou na sociálních sítích miliardy nových příspěvků, které někdo sleduje, sdílí a podobně. Problém je, že o tyto příspěvky nemá zájem třeba jenom novinář, ale může o ně mít zájem třeba spolužák, kolega z práce, personalista z firmy, kam se hlásím.

Dneska je již běžnou praxí personalistů, že si prohlížejí naše profily na sociálních sítích, sledují, co sdílíme, kam chodíme a jak trávíme čas. Takže i tohle všechno může být způsob, jak mě moje digitální stopa může ovlivnit.

Jak můžu mít pod kontrolou to, co o mě internet ví, co si o mě můžou jednotliví majitelé sociálních sítí schraňovat a co se o mě dá v budoucnu na internetu najít? Je tady nějaká možnost nebo se automaticky, když začnu využívat internet a sociální sítě, tak trošku připravuji o své soukromí?

Digitální stopa (identita) se skládá z několika rovin, které máme více nebo méně pod kontrolou. Co se týče vědomé digitální stopy, tak rada zní: sdílejte vše s vědomím, že ve chvíli, kdy něco zveřejním, přestávám to mít plně pod kontrolou. Některé sociální sítě tomu jdou naproti už ve svých podmínkách, ve kterých vyloženě zmiňují, že váš příspěvek může kdokoli nejen sdílet, ale také upravovat, parodovat a podobně.

Ať už se nám to líbí nebo ne, je to běžná praxe i na sociálních sítích, které nás utěšují falešnou představou soukromí. I nevědomou stopu můžeme částečně ovlivnit například tím, že si provedeme digitální úklid. Ten může spočívat například v tom, že si projdeme aplikace v telefonu a zhodnotíme, zda je všechny využíváme, případně se podíváme do nastavení jednotlivých aplikací a služeb, která data o nás sbírají a k čemu všemu jim dáváme oprávnění.

Zvážit bychom měli také zakládání nejrůznějších slevových kartiček a klubů, ve kterých je povinnost uvést svůj kontaktní email. Nejen že jsou tyto údaje často poskytovány třetím osobám, ale zbavit se takových emailových reklamních sdělení na lyže, které jsem si jednou před deseti lety koupil může být pěkná otrava. Takže ano, částečně o svou digitální stopu můžeme pečovat, ale asi nikdy ji nebudeme mít úplně pod kontrolou.

Celý rozhovor si můžete poslechnout na Spotify:

 

Teď bych se ráda přesunula k dalšímu tématu, a tím je soukromí na internetu. Existuje vůbec něco takového? Na internetu sdílíme, co se nám děje v našich životech, sdílíme pomalu i to, co máme k snídani a k večeři. Máme tedy vůbec nějaké soukromí?

Na soukromí na sociálních sítích můžeme nahlížet ze dvou rovin. Tu nižší představuje například dosah příspěvků, tedy komu se zobrazí, kdo má povolení je číst, sdílet, případně kdo může přidat příspěvek na moji zeď. Nástroje ochrany v této rovině fungují zpravidla bez problémů, tedy přesně tak, jak jsou naprogramovány.

Nejsou však všespásné, protože nemají vliv na chování druhých lidí. Takže pokud například sdílím fotku a nechci, aby ji viděla babička, která mě má v přátelích, tak si samozřejmě můžu nastavit, že babička fotku skutečně neuvidí, protože se jí fotka nezobrazí. To ale neznamená, že se k této fotce nikdy nedostane, stačí když si fotku někdo jiný stáhne, přesdílí, pošle emailem a podobně.

Za takzvanou vyšší rovinu narušení soukromí považuji tu, kterou nemáme příliš pod kontrolou. Zpravidla si málo uvědomujeme, že své soukromí odhalujeme také samotným sociálním sítím, které s ním samozřejmě nakládají podle vlastního uvážení, s naším souhlasem, které jsme jim dali v podmínkách používání.

A co se v takových podmínkách vůbec nachází? Co o mě sociální sítě můžou vědět, kromě toho, jak se jmenuji a koho mám v přátelích?

Řadu informací sdělujeme sociálním sítím dobrovolně tím, že si vyplňujeme své profily, sdílíme všechno o tom, kde se pohybujeme, co máme rádi a s kým se přátelíme. Všechny tyto informace, třeba i to, že jsme byli na horách, můžou být cenné informace (například o tom, že máme rádi zimní sporty).

Všechno to jsou informace, které pak pomocí nejrůznějších algoritmů slouží třeba k tomu, že nám Facebook nebo jiná sociální síť nabízí cílenou reklamu, tedy nám nabízí to, co by se nám mohlo líbit. Zkrátka všechny informace, které o sobě záměrně či nezáměrně, ale v podmínkách používání, sdílíme.

Předpokládám, že to, jak vnímáme naše soukromí, se částečně mění i v průběhu času. Jinak tomu asi bylo před dvaceti nebo třiceti lety, kdy lidé ještě tolik nevyužívali internet a nebyly tady sociální sítě, jak je známe dnes. Jak se tedy proměnil náš vztah k soukromí v průběhu posledních let?

Internet určitě proměnil postoj lidí k soukromí, protože najednou jsme mohli zveřejňovat a sdílet. Došlo nejen k proměně soukromí ve smyslu toho, že můžeme více informací o sobě dát vědět lidem, které zase až tak běžně nepotkáváme, že si o nás může cokoli zjistit třeba náš vedoucí, kamarád/kamarádka nebo spolužák.

Postupem času se proměňují i samotné sociální sítě. Když si většina z nás zakládala Facebook, zakládala si ho za účelem sdílení příspěvků, fotek a videí s lidmi, z nichž většinu zná osobně. To koneckonců hlásá i samotný Facebook při výzvě k založení účtu, kdy říká: spojte se s přáteli, rodinou a dalšími lidmi, které znáte. Tohle „publikum“ je celkem fajn, protože například malý přírůstek do rodiny nepochválí pouze rodina, ale také nejrůznější kamarádky, sousedka, kolegové z práce, spolužáci nebo tetičky z pátého kolene. Jenomže jak se zdá, tak toto už dnes nestačí a je vidět, že čím mladší generace, tím větší má příklon k sociálním sítím, na kterých už nás zdaleka nesledují pouze naši blízcí a známí, ale skutečné publikum.

I když asi taky nelze na Facebooku mluvit zrovna o soukromí v pravém slova smyslu, tak právě v druhém případě je ta ztráta soukromí mnohonásobně větší. Jen pro představu, video youtuberky Markéty Frank o domácí manikúře viděl přibližně stejný počet lidí jako je čtenářů jednoho z nejčtenějších ženských časopisů. Tady už se tedy mluví o skutečném publiku. A to je ten nový trend, který přichází s nejnovějšími sociálními sítěmi. Jde tedy o budování tohoto skutečného publika lidí, kteří už nejsou z okruhu známých, ale lidí, kteří fandí naší práci a tomu co o sobě zveřejňujeme a sdílíme.

Teď byla řeč převážně o nás a o tom, co sdílíme nebo nesdílíme. Ale nejsme to jenom my, kdo se objevuje na internetu nebo alespoň jeho fotky. Tím narážím na sdílení fotek dětí, kterého si všímám velmi často a tyto fotky nejsou úplně vždy lichotivé, jsou to třeba fotky dětí, které jsou na toaletě nebo které se právě celé upatlaly jídlem. Dokážu si představit, že za pár let se můžou tyto děti také trochu stydět, když takovou fotku najdou.

Jak tedy přistupovat ke sdílení fotek dětí, tak abychom jim nenarušili soukromí a abychom jim do budoucna tak trochu neublížili?

Musím říct, že otázka sdílení fotek dětí a jejich soukromí je vždy velmi složitá. Co je potřeba jednoznačně vymýtit je sdílení fotografií a videí nahých dětí. Ať už s tím souhlasíme nebo si naopak klepeme na čelo, zde je legislativa nekompromisní a v některých případech se dokonce jedná o sdílení dětské pornografie a šíření takových materiálů může znamenat problém se zákonem, třebaže je šíříme v dobré víře, protože nám jednoduše přijdou roztomilé.

Co se týče ostatních videí a fotografií, záleží vždy na konkrétním uvážení rodiče nebo jiného zákonného zástupce. Řada rodičů se přiklání k názoru, že dítě by mělo mít právo rozhodnout o své digitální identitě samo. Jiní namítají tím, že na internetu najdeme miliony takových fotek, a že nějaká hysterie kolem jejich zveřejňování je zbytečná. Každopádně, pokud chceme takové fotky zveřejňovat, tak bychom vždy měli zvážit jaký bude dosah této fotografie nebo videa. Pravděpodobně jiný bude mít například na Facebooku a jiný například na Instagramu, což se váže k otázce, o které jsme se bavily předtím.

Taková rada zní, že k fotce dítěte bychom vždy měli přistupovat jako ke své vlastní, protože ty si většinou „vymazlíme“ do posledního detailu a je dobré zamyslet se nad tím, jak by vlastně ta fotka vypadala, kdybychom my samotní byli ve stejné pozici, se stejným výrazem v obličeji a ve stejném oblečení. Zveřejnili byste takovou fotku?

Většina rodičů přeci jen chce pro své dítě to nejlepší, tak proč mu od mala nebudovat digitální stopu uvážlivě, když už se jako rodič přikláním k tomu, že dítěti digitální stopu chci budovat. A třetí rada zní: dát přednost kvalitě na místo kvantity. Přemýšlet o tom, které zážitky s dítětem chci zveřejnit, a které si chci nechat jako své vlastní. Možná je načase se zamyslet nad tím, zda při každém zážitku chceme vidět své dítě jen skrze obrazovku chytrého telefonu. Ale to už je spíš v rovině toho, jak kdo chápe sociální sítě a přístup k digitální stopě a identitě. A ta se člověk od člověka liší.

V podstatě tady máme dva odlišné případy. První situací je, když se maminka s otcem a s dítětem vyfotí, aby se pochlubili, že si například užili hezký den na výletě. Pak je zde ale druhá situace, kdy některé maminky, nebo i otcové, své děti fotí, sdílejí a z dětí vyloženě vytváří takové dětské influencery. V podstatě dříve, než děti vůbec mohou mluvit a samy se rozhodnout, jestli vůbec něco takového chtějí.

Je zde nějaká etika nebo hranice toho, co je ještě vhodné a co už vhodné není? Co bychom měli sdílet a co by si opravdu měly rozhodnout v budoucnu samotné děti?

Rodič je za dítě zodpovědný a rozhoduje ve více rovinách, jednou z nich je to, co o něm sdílí na sociálních sítích. Na druhou stranu, rodiče rozhodují o tom, jak vypadáme, do čeho se oblékáme, kam chodíme a jak trávíme svůj volný čas. Těch rovin je určitě více než jenom ta týkající se sdílení fotografií na sociálních sítích.

Pokud se nejedná vyloženě o fotku, která nějakým způsobem směřuje k pornografickému obsahu, kdy je dítě nahé v nějaké nevhodné pozici a podobně, tak samozřejmě záleží na rozhodnutí a nastavení každého rodiče. Někteří rodiče vidí, že tohle už je za hranou toho, co by o dítěti měli sdílet, myslí si, že dítě by si mělo budovat svoji digitální stopu odmala samotné. Na druhou stranu, fotek malých dětí je na internetu celá řada a možná do budoucna bude trend, že tuto digitální stopu bude mít každé dítě. Možná tento trend půjde více ke zveřejňování než naopak k tomu, že by si dítě mělo digitální stopu budovat samostatně. Jak říkám, určitě je to spíše etická otázka a záleží na rozhodnutí konkrétního rodiče.

Rozhovor si můžete pustit i na Youtube:

 

V NÚKIBU se věnujete i vzdělávání veřejnosti nebo úředníků. Co všechno vlastně děláte? Jaké jsou vaše aktuální projekty?

NÚKIB se věnuje celé řadě cílových skupin. Tou nejdůležitější jsou úředníci a osoby dle zákona o kybernetické bezpečnosti, protože se jedná o lidi, kteří každý den přichází do kontaktu s řadou citlivých údajů o nás všech. Je tedy na místě, aby uměli předcházet základním uživatelským chybám.

Neméně důležitá je ale příprava vzdělávacích materiálů pro děti a dospívající, kteří se do světa digitálních technologií narodili a učí se v něm chodit. Na opačné straně tohoto spektra je cílová skupina seniorů, protože ti mají v mnohém podobnou roli jako děti. Nejen, že se na sociálních sítích pohybují sami za sebe, ale zároveň jsou často těmi, kdo spoluvytvářejí digitální stopu dítěte.

Co takové úředníky vlastně učíte? Co by měli umět a vědět? A jsou i některé věci, které by mohly být užitečné i pro nás, i když úředníky nejsme?

Co se týče úředníků, tak se zaměřujeme především na témata, která se blíží nejvíce nějakým uživatelským dovednostem. Řada úředníků pracuje jak s běžnými nástroji, jako je email, tak potom samozřejmě s nástroji, které jsou spíše specifické pro úřady, třeba datové schránky a podobně. Snažíme se, aby předcházeli uživatelským chybám, takže se například učí to, jak může vypadat phishing nebo jak vypadá bezpečné heslo, aby si svůj účet, emailový nebo jiný, dokázali správně zabezpečit.

Dále se věnujeme třeba tomu, jak si služební mobil správně zajistit pinem. Takže jsou to taková témata, která by měl znát každý uživatel, který přistupuje na internet a zároveň jsou rozšířena o témata, která jsou specifická přímo pro úřednické prostředí, třeba jak nakládat s datovými schránkami, co je to VPN, jak se k nim člověk může připojit, k čemu slouží a podobně.  

Na jakých projektech jste se podíleli a co všechno jste udělali pro lepší informovanost o kybernetické bezpečnosti?

Jedním z nejnovějších je Příběh Svůďáka, což je druhý díl oblíbeného online kurzu Digitální stopa, kde se děti prostřednictvím komiksového hrdiny seznamují s tématy, jako je kybergrooming, sexting, nátlak a vydírání v online prostředí. Snažili jsme se vycházet z toho, co je dětem blízké, takže hlavní postava například sleduje streamy na Twitchi, zkouší natáčet videa na TikTok, ale také sdílí na Instagramu, tak aby to dětem bylo blízké, protože pro děti je dneska důležité sdílet na sociálních sítích, tak aby nějakým způsobem našly provazbu na tu hlavní postavu. Zároveň jsme tímto projektem chtěli upozornit na to, že kybergrooming nebo sexting se v online prostředí netýká pouze dívek, ale stejně tak do toho může spadnout chlapec.

Dalším takovým projektem je Instagram Petra Výtržného, který vznikl v rámci studentské stáže Terezy Machačové, která studuje na Fakultě sociálních studií. Tento Instagram leží na pomezí sociálních a technických témat, protože témata jako kyberšikana, sexting a podobně jsou spíše témata sociální, zatímco například rizika veřejných Wi-Fi sítí, online nakupování, stahování aplikací se řeší spíše v oblasti technické. To vše děti najdou na Instagramu. Právě Instagram jsme zvolili proto, že je to jednak kanál blízký dětem a zároveň je to most mezi vzděláváním ve škole a doma.

Poslední projekt, který bych vám chtěla představit, a který měl mít premiéru teď v únoru, je pro žáky druhých stupňů základních škol. Přichystali jsme videokurz s názvem Jsem netvor, tvor, který žije na netu. Tento videokurz jsme připravili na základě velkého průzkumu mezi žáky 8. a 9. tříd, kde jsme zjišťovali, co je ze světa digitálních technologií a internetu zajímá.

Dost často se s těmito dětmi probírají spíše psychosociální témata online bezpečí, ale děti dost často zajímá právě umělá inteligence, internet věcí nebo třeba to, jak funguje Messenger a jestli někdo může číst moje zprávy, což je samozřejmě ta kybernetická bezpečnost v pravém slova smyslu.

Tato témata dětem přibližuje řada oblíbených youtuberů, v čele s ústřední postavou, youtuberem Lukefrym. Pro učitele jsou připraveny metodické materiály, které jim umožní rozvíjet digitální kompetence žáků a učit je přemýšlet o technologiích a digitalizaci v širších souvislostech. Cílem je také to, aby si žáci pomohli organizovat svůj digitální život, což, jak jsme se bavily, je hrozně důležité i ve vztahu k bezpečnosti, zbavit se digitálního stresu nebo zvýšit míru svého soukromí online, což je vlastně téma dnešního rozhovoru.

Zmínila jste, že problémy se sexuálními predátory se tedy netýkají pouze dívek, ale i chlapců. Má to nějaká specifika? V čem jsou třeba chlapci zranitelnější nebo proč si je vlastně predátoři také vybírají?

Samozřejmě, že tou cílovou skupinou, tím pomyslným terčem nejrůznějších predátorů, nejsou jenom dívky, ale dost často také chlapci. Chlapci mají navíc tu nevýhodu, že na rozdíl od dívek se jich v tomto prostředí pohybuje mnohem méně, protože upřednostňují spíše hraní nejrůznějších online her a podobně. Nicméně pokud už se nějaký predátor zaměří na chlapce, tak ta snaha ho takzvaně ulovit je tady ještě mnohem vyšší, protože zkrátka nechce, aby mu vyklouzl z pomyslné udičky.

Proto si myslím, že je hrozně důležité se o tom bavit i s kluky. Chtěla jsem ještě říct, že sexting se samozřejmě týká kluků stejně jako holek. Posílají nejrůznější fotky, protože to patří k dospívání a k tomu, jak se dneska na internetu dospívá, nicméně na rozdíl od holek, které to třeba posílají za účelem toho, aby se někomu zalíbily, tak kluci to často mají ve smyslu výzvy, kdy jsou k tomu „vyhecováni“, třeba holkou, která takovou fotku chce nebo právě někým, kdo se za nějakou slečnu vydává a zkrátka chce takovou fotku z chlapce dostat.

Ta fotka nemusí být vždy za účelem nějakého sextingu nebo za účelem nějakého sdílení takových materiálů, například k uspokojování predátorů a podobně, ale dost často také za účelem toho, že zkrátka ten, kdo sedí na druhé straně má zájem chlapce vydírat takovou fotkou, chce posílat nějaké výkupné a podobně. Takže právě proto se snažíme upozornit, že se to týká obou skupin, nejsou to jenom dívky. Teď bylo hodně diskutováno téma filmu V síti a tam to bylo zaměřené přímo jenom na holky. Tudíž jsme touto aktivitou chtěli zdůraznit, že toto téma se rovnou měrou týká obou skupin, tedy i chlapců.

Jak citovat tento článek:

Kráčmarová T., Alexová M., Sobková P. (2021). O soukromí a bezpečnosti na internetu (NÚKIB) // DOBA internetová. Brno: Fakescape.

Další články