S technologiemi se probouzíme, trávíme náš den a večer s nimi usínáme. S lektorkou digitálního well-beingu Karolínou Presovou z Replug me si povídáme o tom, jak z technologií udělat dobrého sluhu, spíše než zlého pána.

 

Hlavně teď v karanténě na internetu nebo na mobilu všichni pracujeme, objednáváme si jídlo, máme tam práci, zábavu, školu, takže vlastně zaplňují celý náš čas. Vytváří nebo podporují se tam všechny naše sociální kontakty. Navíc pokud scrollujeme na sociálních sítích, dostaneme e-mail, like, zprávu na Slacku nebo kdekoli jinde, vyplavuje to dopamin, takže nám to dělá dobře. Tady ta kombinace těch vazeb a toho, že v podstatě nemáme jinou možnost, jiné platformy, v doprovodu toho dopaminu, způsobuje, že je tak strašně náročně odtamtud odejít. Navíc když na den odejdeme nebo večer v pět vypneme internet a řekneme si: „Tak už mě to nezajímá, nebudu na internetu.“, tak potom máme všichni pocit: „neměl bych být na nějakém webináři?“. Tedy cítíme tzv. fear of missing out (strach z toho, že nám něco uniká, pozn. edit.). 

Co se děje s naším mozkem, když vědomě ignorujeme nějaké notifikace? Třeba víme, že nám přišla zpráva a my se ji rozhodneme ignorovat.  

Představte si, že notifikace nebo ta urgence zkontrolovat nějakou notifikaci, když třeba pracujete, soustředíte se, studujete atd., je nějaká vlna, která se k vám blíží a vy máte dvě možnosti. Buď do té vlny skočíte a užijete si dopamin a naplněnou potřebu informací a sociálního kontaktu, i když víte, že jste se vyrušili od toho, co byste potřebovali dělat. Koupete se zkrátka v té vlně, ale s každou další notifikací, s každou další takovou vlnou urgence, do které vždy skočíte, tak se to stává těžší a těžší překonat. Druhou možností je, že si „vytáhnete surf“ a začnete na té vlně zkrátka surfovat. Řeknete si: „tak dobře, přišla mi notifikace, ale soustředím se ještě pět minut“ a tím se na té vlně zhoupnete. Poté ta urgence přijde zase a vy zase vytáhnete surf a řeknete si, že teď to není úplně to, co byste chtěli dělat, kam byste chtěli věnovat svou pozornost a znova se zhoupnete na této vlně. 

Takže v podstatě jde o to, opravdu surfovat na vlnách urgentních notifikací, věcí, které k nám přichází, a vybrat si, kam chci dát pozornost. Tady je dobré mít na mysli, že v okamžiku, kdy vám přijde nějaká notifikace a vy ji pokaždé zvednete, tak v ten okamžik jste spíše vy nástrojem telefonu, a ne telefon vaším nástrojem, protože on vlastně určuje, co budeme dělat a kdy se budeme věnovat jaké aktivitě.

Existují nějaké tipy, jak lépe pracovat s tím, aby mě opravdu ty notifikace nelákaly? 

Prvním řešením je nainstalovat si aplikaci, která mi nějakým způsobem zamezí v tom je kontrolovat, jít na určité webové stránky, používat určité aplikace a podobně. Ale je to krátkodobé řešení. Trochu komplexnějším řešením je nastavit si nějaké hranice. Já mám princip tří H, tedy tří hranic: časových, prostorových a datových. Časové hranice znamenají, že si vytipuji čas, kdy opravdu s telefonem nechci interagovat, nechci být zkrátka online. To znamená, že si třeba vytyčím čas od šesti do osmi večer nebo někdy dopoledne, podle toho, jak mi to vyhovuje, kdy se třeba potřebuji soustředit. 

Potom jsou prostorové hranice. To znamená, že když se potřebuji opravdu soustředit, učit se, číst si, tak si dám telefon do druhé místnosti. Udělám si tak bariéru. Komu z nás by se chtělo chodit pokaždé, když máme chuť jít na Instagram, deset metrů a zkontrolovat si ho? Takže vytvořit si i tu bariéru v podobě prostoru. 

A u datových hranic je samozřejmě důležité uvažovat nad tím, jak osobní data do prostoru dáváme a v jakém bumerangu se nám vrací a v podobě jakého obsahu se nám vrací. Protože obsah, který vidíme dnes na sociálních sítích je více méně na míru, takže je těžké z něho odejít. A ještě těžší si tu pozornost udržet u sebe. Abych to shrnula, začala bych buď nějakou aplikací, dobrá je například aplikace Forest, kterou hodně doporučují děti ve škole a sami ji používáme, a potom bych si nastavila ty hranice časové nebo prostorové.

Poslechněte si celý rozhovor na Spotify ve formě podcastu:

Pomůže, když si dám telefon do jiné místnosti, i když jdu spát, tak abych se na něj třeba hned ráno nepodívala? 

Určitě je to dobrý tip, a to hned z několika důvodů. Zaprvé člověk usíná a budí se bez toho, aniž by se jako poslední, respektive první, podíval na obrazovku. Ráno, když se vzbudíme, tak v podstatě to první, co uděláme po zaklapnutí budíku, je to, že zapneme wifi a jdeme se podívat na Instagram, Slack, e-mail, Messenger a podobně. Pro někoho to může být velký stres a nabudit si relativně velký stres hned ráno po probuzení není úplně optimální. To znamená, že je lepší začít ten den nějakým nastartováním sama sebe, udělat si, co potřebuji, zacvičit si, podívat se třeba z okna. A před spaním to stejné, pokud před spaním koukáme do telefonu, tak zaprvé se nám nevyplavuje melatonin, což je spánkový hormon, který nám pomáhá spát nebo lépe usnout, a zadruhé jsme dost rozrušení těmi informacemi a neusínáme s prázdnou hlavou. Takže určitě je dobrý tip držet si telefon mimo ložnici nebo pokoj. 

My se teď celou dobu bavíme, jak se těm notifikacím vyvarovat a podobně, ale proč bychom si vlastně měli občas od sociálních sítí odpočinout? 

Pokud se podíváme na ten obsah, který nám sociální sítě dávají na talíř, tak je to většinou něco dokonalého, perfektního, jak se někdo má výborně, jak je kdo skvělý, jak se mu daří v kariéře atd. Takže je rozhodně dobré dát si odstup od tohoto „dokonalého světa“ a podívat se sám na sebe s tím, že jsem taky dobrý, taky jsem toho hodně zvládl a není to úplně špatné. Z tohoto důvodu je to hodně zdravé. 

Za druhé je to pro nás neskutečně unavující pořád přepínat pozornost z telefonu na počítač, na práci, věci do školy a zase zpět na telefon. To znamená, že pro přepínání pozornosti je to taky určitě úleva. Existuje také spousta studií, které ukazují, že po určité době strávené na sociálních sítích se nám zhoršuje nálada, například u Instagramu mám pocit, to bylo 20 minut denně. Pak už člověk spadá do horší nálady, už mu to nic moc dobrého nepřináší, žádnou inspiraci, spíš stres a úzkost. Tedy i z té emoční stránky je dobré vzít si odstup. 

Jaké negativní jevy se v souvislosti se sociálními sítěmi můžou objevit, může třeba dojít i k nějaké závislosti? 

V praxi vnímáme, že u dospělých a dospívajících nebo dětí je to odlišné. Když pracujeme s dospělými tak vnímáme problém velkého tlaku na výkon v práci a tzv. always on culture (vždy na příjmu, pozn. edit.), tedy že musí být pořád na dosah. Například cítí, že i v posteli v deset večer je dobré, když jim šéf napíše e-mail, aby si ho přečetli a odpověděli. Práce v dospělém světě dnes tedy nikdy nekončí. Zvlášť když jsme teď všichni na home office, tak nemáme úplně ty hranice mezi osobním a pracovním životem čitelné, a je pro člověka těžké se odpojit a neustále cítí ten velký tlak. 

U dospívajících potom pozorujeme problémy s pozorností. Mají velmi krátký attention span (rozsah pozornosti, pozn. edit.), těžko přečtou třeba jeden odstavec textu, aniž by si vzpomněli, že by si chtěli zahrát nějakou hru, sáhli po telefonu nebo se šli podívat na Messenger. Taky u dospívajících dost pozorujeme zhoršené sebevědomí, a když se jich ptáme, co jim sociální sítě dávají a berou, tak mezi tím, co berou, je velmi často zmiňovaný čas a sebevědomí. Děti právě v konfrontaci s tím „dokonalým světem“ sociálních sítí dost ztrácí pojem o tom, kdo vlastně jsou, a že jsou vlastně dobré i tak, že jsou na dobré cestě, že se snaží dostatečně, protože ty sítě jim často ukazují opak. Samozřejmě v čem ještě vidíme riziko, kromě klasické závislosti, je jakási pohodlnost potkávat se sám se sebou. Je jednodušší vzít si telefon, když mi něco je, když cítím blbou náladu nebo se nudím a proscrollovat si tam dvacet fotek místo toho, abych si řekl, proč mám blbou náladu, koukal se z okna a řekl si, co bych s tím mohl dělat, proč se tak cítím a kdo mě naštval. Často volíme tu jednodušší variantu, tedy vzít si telefon, proscrollovat si sociální sítě, kouknout se na seriál a vlastně zapomenou na chvilku na problémy. Takže to nepotkávání se sám se sebou vnímáme jako jeden z největších problémů. 

Může si člověk na mobilu vůbec odpočinout? Když tam zrovna neřeší práci, ale třeba si čte zprávy nebo se dívá na seriál, dá se tomu vlastně říkat odpočinek? 

Scrollování nebo koukání na seriál je pro mozek další zátěž, jsou to další informace, další věci, které musí zpracovávat. Takže i když se nám zdá, že si po celém pracovním dni konečně sedneme, proscrollujeme si sociální sítě a cítíme úlevu, tak pro mozek to úplně úleva není.

Ale pokud se díváme na seriál, který dobře známe, například Přátelé, Gilmorova děvčata, cokoli známe úplně notoricky tak, že víme, co Joey nebo Chandler řekne v daném okamžiku, dokážu si představit, že to může být pro člověka relaxační, protože mozek už to zná, je to něco repetitivního a může to tedy být jistý druh odpočinku.

Ale pokud nám online práce a online studium přechází do online zábavy a nemáme večer vůbec zábavu offline, nejdeme nikam ven, nejdeme si zacvičit, nečteme si papírovou knihu, nějak se neodpojíme, tak je to vlastně velmi unavující. Jsme celý den připojeni a celý den konzumujeme nějaké informace. Takže rozhodně doporučuji odpočívat a odpojovat se třeba na hodinu nebo dvě denně i bez technologií. 

Mohou technologie ovlivnit i kvalitu spánku? Třeba, když se před spaním podívám na mobil, může to mít nějaký vliv? 

Má to určitě vliv v rovině melatoninu, to znamená, že se nám nevyplavuje tak dobře spánkový hormon a hůře se nám usíná. Když si vzpomenu třeba na příklady dětí ze škol, tak se tam v podstatě objevuje jistý cyklus, kdy leží v posteli v jedenáct večer a mají pocit, že už musí jít spát, protože zítra píšou písemku z matiky, ale mobil mají vedle postele a když zavřou oči, tak jim to nedá, šrotuje jim to v hlavě a je to pro ně obrovské lákadlo, protože vlastně chtějí vědět co tam je, chtějí si proscrollovat ještě pár postů na Instagramu atd.

Takže si mobil vezmou do ruky, začnou být unavení, ale tím jak nemají dostatek toho melatoninu nebo jsou rozrušeni myšlenkami, tak ho zase odloží, minutu čekají, nemůžou usnout, znovu vezmou mobil do ruky a tak se to točí třeba do dvou, do tří ráno, až pak třeba usínají vyčerpáním. Nejde tady jen o ten melatonin, ale i to rozrušení myšlenkové, kdy mentální kapacita pořád jede, pořád něco zpracovává a nemá úplně možnost vypnout s prázdnější hlavou. Neříkám s prázdnou hlavou, ale opravdu prázdnější hlavou. 

Za současné situace je spousta z nás zavřená doma, ať už máme distanční výuku nebo home office. Jak se oprostit od technologií ve volném čase, když kolikrát ani nemáme hranice mezi tím, kdy je to ještě práce a kdy už náš volný čas?

Tady je právě dobré si nastavit ty hranice, jak jsem říkala: prostorové nebo časové. Opravdu si vytyčit, kdy mám volno a kdy ne. A je to i hodně o tom, říkat ne. Když se podívám třeba na pracovní kolektivy, tak když děláme workshopy pro firmy, velmi často je tam ten problém, že si v týmu nevykomunikovali, kdy je vlastně teď na home office pracovní doba. To znamená, že kolega, který je spíše sova a pracuje se mu dobře večer, nasází 30 e-mailů svým kolegům v období od sedmi do devíti večer.

Jenomže tito kolegové cítí tlak, že by měli odpovědět, protože tento kolega přece pracuje a oni se tady jen dívají na seriál nebo si čtou knížku. Takže si zbytek týmu vezme telefony, počítače a jde pracovat a práce se takto cyklí. V okamžiku, kdy si v týmu vykomunikují, že jim to tak nevyhovuje, že by potřebovali toto a tamto, definují si pracovní dobu a řeknou lidem: „ne, tady se musím soustředit, nebudu vám hodinu odpovídat, potřebuji mít hodinu pro sebe“, tak je to úplně v pořádku. Ale je to opravdu o tom, vykomunikovat to v týmu. 

S tím se setkáváme velmi často. Málo týmů to má vykomunikované, vlastně do toho home office nějak spadli a nikdy si neurčili komunikační pravidla, žádné zásady a teď se v tom všichni motají a točí 24 hodin denně. Tady je důležité si dát osobní hranice doma, ale i v týmu v práci. Pokud se třeba bavíme o sociálních sítích a nastavení nějakých hranic, tak je ještě dobrá teorie tzv. digitální zóny.

Když scrolluju například na Instagramu, Facebooku, Twitteru nebo na Clubhouse, tak je dobré se ptát, jestli opravdu chci vidět ten obsah, jestli mi to pořád něco dává nebo spíš cítím, že mě tam ta síť drží nějakými mechanismy. Je dobré si dávat takovou distinkční otázku, abych si sám uvědomil, jestli to má pořád nějakou hodnotu nebo jestli mě tam něco drží. Buď nějaké sociální tlaky nebo dopamin nebo cokoli jiného.  

Rozhovor si můžete pustit i na Youtube:

A přistupují k tomu ve firmách tak, že opravdu chtějí, aby se tyto hodiny nějakým způsobem nastavily nebo je to pro ně takto výhodnější, protože se udělá více práce, jelikož lidé pracují v podstatě celý den? 

Ono se to zdá výhodnější pro teď, z krátkodobého hlediska. Z dlouhodobého hlediska je to cesta z kopce, protože člověk to takto nemůže vydržet dlouhodobě. Vydrží to rok, rok a půl, ale už teď, jak nám uplynulo třičtvrtě roku, kdy jsme v podstatě doma, pozorujeme, že lidem už to opravdu nedělá dobře a hledají východiska, co s tím dělat.

Takže firmy v podstatě budou nuceny dříve nebo později se na toto téma podívat, protože z mé zkušenosti to není udržitelné. Ale najdou se i firmy a týmy, které si to uvědomují, které hodně kladou důraz na mentální zdraví zaměstnanců a efektivitu, práci se soustředěním, a tam jsou otevřeni tomu, si nějaká pravidla nastavit.

Takže rozhodně takové firmy jsou. A pokud jsou ty, které to vnímají jako omezení práce, které firmě třeba přitíží, tak jim taky úplně rozumím, taky takové firmy jsou, nicméně možná sami za chvíli pocítí, že model, kdy musí být zaměstnanci pořád na dosah, v každém okamžiku, i když to není urgentní, není úplně udržitelný. 

Myslím si, že už před Covidem měli někteří lidé problém s tím, že si ani neuměli užít víkend bez toho, aniž by byli na telefonu. Je to teď stejné, horší či lepší?

Dokážu si představit, že je skupina lidí, která si dala striktní vymezení: „ne, o víkendu nebudu pracovat“, protože nějakým způsobem využili covidovou dobu ke kontemplaci, obrácení se do sebe, k zastavení nebo pozastavení se a udělali si jasné hranice. Takových lidí je spousta.

Ale pak je tady druhá skupina lidí, se kterými také pracujeme, a kteří pracují vlastně pořád, i o víkendu. A i když o víkendu vyloženě nepracují, tak se občas mrknout na e-mail, spíše ze zvyku, protože i na e-mailu se může vytvořit nějaká forma „závislosti“, kdy to potřebujeme kontrolovat a dělá nám to zkrátka z nějakých důvodů dobře. 

Takže pokud máte v sobotu osobní výlet v přírodě a kouknete se na e-mail, na Slack, cokoli, tak vás to vlastně úplně rozhodí a vyhodí z relaxačního módu. Takže ten víkendu taky není úplně relaxační a odpočinkový.

S tímto se setkávám dost často, ale i s tím druhým případem, kdy si lidé opravdu dali hranici, že o víkendu na mobilu nebo e-mailu nebudou a vykomunikovali si to v týmu. Ale jsou i tací, kteří té práce mají neskutečně hodně a dnes ještě mnohem víc, protože když jsme doma a komunikujeme hlavně online tak se zrychluje jak komunikace, tak požadavky. To znamená, že potřebujeme rychleji dodělávat úkoly a je to po nás i vyžadováno, takže i ty víkendy tomu samozřejmě padají za oběť. 

Má právě třeba distanční výuka nějaký vliv na studenty z hlediska toho, jak nakládají se svým volným časem? Nebo se tam vůbec neobjevuje rozdíl mezi nějakým volným časem a studiem? 

Já si myslím, že je to hodně o individuálním nastavení. Někomu to lépe pálí přes den nebo ráno, někdo lépe funguje večer a v noci, takže je dobré, pokud je to možné, si v době té největší mentální kapacity nastavit čas toho nerušení. To znamená, nastavit si v tom nejefektivnějším čase ty hranice, bariéry.

Pokud se učíte z počítače, což má taky své nevýhody, tak je dobré si nastavit třeba nějaké aplikace, abyste neodbíhali na určité stránky, ty vám tato aplikace zablokuje. Můžu doporučit třeba SelfControl.  Anebo si dát mobil mimo místnost. To mluvíme o studentech vysokých škol. Co se týče třeba dětí na základních nebo středních školách, tak se teď setkáváme s tím, že jsou neskutečně unavené.

Jsou unavené z distanční výuky, ale to jim nijak nebrání v tom, aby si šly třeba ještě na šest hodin hrát Fortnite. To znamená, že ta únava je i tam velká, ale setkáváme se opravdu s tím, že děti řeknou: „my víme, že nám to dělá zle, my víme, že to není úplně dobré, ale nemáme jiné východisko, nemáme, co jiného dělat a jsou tam všichni“. 

Takže jak jsem před chvílí mluvila o digitální zóně, tak se u dětí hodně setkáváme s tím, že oni už neví, jestli tam chtějí být nebo je tam něco spíše drží a tlačí. Tady je to zase o tom si uvědomit, jak to vlastně máme a když nás to tam nebaví, říct si, že tam být nechci a jít pryč, skládat si puzzle, lego nebo cokoliv jiného. 

A můžou mít technologie vliv i na naše vztahy, ať už rodinné nebo partnerské? Ovlivňuje třeba to, že jsme na mobilu nějak rodinou pohodu? 

Moc díky, že se na to ptáš, protože to je jedno z nejstěžejnějších témat v dnešní době. Existuje spousta experimentů a výzkumů, které ukazují, že přítomnost telefonu, jak na stole nebo v místnosti, narušuje hloubku konverzace. Představ si, kdybychom se teď bavily, seděly bychom vedle sebe a já se ti chtěla svěřit nebo s tebou sdílet, co se mi děje nebo ti jenom povykládat, co se mi dneska stalo a co jsem dělala. Ty bys poslouchala a najednou by ti zazvonil mobil a ty se koukla, co tam je a začala si tam na deset minut něco scrollovat. Úplně to naruší můj pocit, že se ti můžu svěřit, že ti můžu něco říct a vlastně to naruší ten vztah.

A teď si představ, že toto se v rodinách děje celkem často, zažívá to každý z nás a zažíváme to velmi často. V okamžiku, kdy se tento element často opakuje, tedy cítím, že mě ten druhý neposlouchá, že tam pro mě není a nevěnuje mi pozornost, tak ztrácím motivaci se mu nadále svěřovat. To znamená, že se oddalujeme dál i díky tady tomu. 

A to nemluvím jenom o telefonech, taková zapnutá televize v pozadí nebo Netflix, je úplně to stejné. Není tam plná pozornost jednoho člověka k druhému. Existuje krásný citát, myslím že od Carla Gustava Junga, který říká, že člověk necítí samotu kvůli tomu, že by byl fyzicky sám, ale kvůli tomu, že ostatní lidé nevěnují pozornost tomu, co ho zajímá a co je pro něj důležité.

A toto je právě ta situace, která se nám všem děje a se kterou se potkáváme neskutečně často. Když se na to ptáme, tak 99 % lidí se vždy přihlásí a řekne, že je to trápí a zažívají to každý den. Takže i když mají technologie moc a sílu nás přibližovat, třeba jako nás dvě teď přes zoom, tak mají často tendenci nás i oddalovat. 

Pokud to někoho trápí, jak o tom s druhým člověkem mluvit? 

Je hodně důležité říct druhému, jak se cítím. Řekla bych, že většina lidí řekne: „prosím tě, odlož to, úplně mi to nevyhovuje“, ale je dobré člověka spíše posadit na své místo a říct mu: „prosím tě, když jsi takto na telefonu tak mám pocit, že tě nezajímám, že tě vůbec nezajímá, co říkám a mrzí mě to, zasáhlo mě to“.

Zkrátka odkrýt to prožívání a emoce, které mám. V okamžiku, kdy vy jste v té opačné roli, kdy se s někým bavíte a víte, že vám má někdo urgentně volat, psát a podobně a potřebujete to zkontrolovat, tak je dobré říct: „prosím tě promiň, já se teď potřebuji podívat na e-mail a pak se ti hned budu věnovat“. Tedy člověka informovat o tom, co vlastně jdu na telefonu dělat. Stejné je to s dětmi.

Od dětí slyšíme často, že jim toto rodiče dělají a oni to pak dělají zase rodičům. Takže je dobré, aby rodiče taky řekli: „podívej, Klárko, teď tady mám e-mail, potřebuji se na to podívat, potřebuju zavolat paní a za deset minut budeme pokračovat a budeme se o tom bavit dál“. Je dobré o tom druhého vždy informovat, je to součást nějaké základní digitální etikety. 

Takže když jdu třeba s kamarádkou na kávu a vím, že mi má někdo volat, tak je i lepší to říct dopředu? Může to pomoct? 

Rozhodně, je dobré to říct, protože pak nedojde k tomu okamžiku překvapení, kdy jste v konverzaci a z ničeho nic si musíte odskočit a někomu zavolat. Takže určitě, já bych ji o tom informovala dopředu. 

Existuje ještě nějaká další zásada té digitální etikety, o které ses zmínila? Co ještě můžeme dělat pro to, aby naše vztahy s ostatními byly lepší, přestože je náš život z velké části tvořen technologiemi? 

Možná bych ještě měla tip pro pracovní život nebo pracovní vztahy. Mně se třeba hodně dobře osvědčuje, když jdu na nějaké setkání nebo schůzku, teď je to vše online, ale když je to fyzicky, tak já vždy dbám na to, abych nikde neměla technologie, abych neměla mobil na stole, abych člověku opravdu věnovala svou plnou pozornost.

A ono se to postupem času začalo projevovat tak, že mi sami lidé říkali: „nevím čím to je, ale nějak se s tebou cítím lépe, cítím, že se mi věnuješ“. A to je právě ten okamžik, kdy lidé nejsou schopni vědomě říct, čím to je, ale to, že se jim někdo hodinu dívá do očí a dává pozornost jenom jim, nic jiného mu neodvádí pozornost, lidé dokážou podle mě hodně vnímat. 

Ještě v té pracovní, kolegiální rovině, bych dala asi nějaké tipy zase z naší zkušenosti s prací ve firmách, kdy lidé teď v onlinovém prostředí budují hlavně ty kolegiální vztahy typu: pošli to, udělej to, tady máme schůzku a podobně.

Není tam žádný small talk, a proto je dobré z pozice manažera nebo team leadera vzít si normálně telefon a zavolat člověku v týmu každý týden na deset minut a zeptat se ho na jeho osobní život a normálně se bavit jako lidé o lidských vztazích. Lidské vztahy teď v týmech hodně pokulhávají, lidé mezi sebou ztrácejí konexi, empatii, důvěru a pak se to samozřejmě propisuje i do práce. Takže rozhodně myslet na a věnovat čas budování i osobních vztahů, nejen těch kolegiálních.  

Jsem ráda, že jsi to načala, protože na to jsem se taky chtěla zeptat. Asi to zná každý, kdo během pandemie začal pracovat v nové práci nebo studovat novou školu a vůbec nezná své kolegy nebo spolužáky. Jak se s lidmi seznámit v situaci, kdy nemůžeme jít normálně společně někam do hospody a podobně? 

Tady je trošku komplikované to, že pokud jsi v úplně novém prostředí, kde lidi vidíš pouze online, tak máš pocit, že když řešíš nějaký problém, tak jsi na to vlastně úplně sám, nikdo jiný ten problém přece neřeší, nikdo jiný to nevidí tak jako ty, protože nemáš nějakou tu emoční sounáležitost s těmi lidmi.

Nemám úplně nějaký osvědčený tip, který bychom měli už vyzkoušený, ale já bych asi udělala to, že bych si vybrala jednoho člověka z chatu nebo z nějaké studijní skupiny nebo týmu a prostě bych se ho zeptala, jestli si můžeme zavolat a chtěla bych ho poznat trochu blíž aspoň přes telefon.

Snažila bych se si s tímto jedním člověkem budovat nějaký vztah tak, abychom měli vzájemně nějakou kotvu, a to i tu lidskou, což je podle mě hodně důležité. Všichni to známe, když jsme chodili na výšku, tak postěžovat si někomu je někdy lepší než dvě čokolády, takže asi bych se snažila tímto způsobem. 

My jsme se teď v podstatě celou dobu bavily tak trochu negativně o tom, co nám všechno technologie berou a podobně. Ale je asi podstatné říct, že spoustu věcí díky nim můžeme, například si dneska zavolat a povídat si. Takže bych se chtěla zeptat, jak si můžeme vybudovat nějaký zdravý vztah k technologiím? 

Díky, že to takto zmiňuješ. Já osobně jsem technorealista, já v technologiích vidím ta pozitiva, ať už je to na bázi každodenního života: GPS, e-mail, recepty.cz a další stránky, které mi pomáhají žít život. Vnímám, že ty technologie můžou být úplně super, dokonce i Instagram nebo TikTok může být super, pokud znáš tu hodnotu a pokud máš záměr. Když dám příklad: pokud máme studenta nebo žáka, který krásně fotí nebo nemusí ani krásně fotit, jednoduše fotí a fotí rád, tak Instagram je pro něj skvělým nástrojem pro inspiraci, budování nějaké galerie a rozvíjení fotografování. Je to úžasný nástroj pro designery, architekty a podobně, v okamžiku, kdy mají ten záměr, kdy ví, co tam jdou dělat a proč tam jdou. 

V okamžiku, kdy tam záměr není a je to jen pasivní trávení času, tak se to samozřejmě dostává spíše do těch negativních aspektů. Takže já bych si tam určitě hledala tu hodnotu. Jak říkám, každá digitální platforma má svá pozitiva, ale za těmito pozitivy si musíme jít a hlídat si ta negativa a umět je nějakým způsobem odstřihnout, pokud je to možné. 

Jak citovat tento článek:

Kráčmarová T., Alexová M. (2021). Život s technologiemi. Co můžeme udělat pro lepší spánek i vztahy? (Replug me) // DOBA internetová. Brno: Fakescape.

 

Další články